Spaloval ho žár

2018-06-04

Spaloval ho žár.

Celý ten dlouhý den přemýšlel o posledních týdnech a přemítal, jestli by to, co udělal, znovu zopakoval. Nevěděl.

Koukal do ohně a přemýšlel o všem a zároveň o ničem. Plameny zářily čím dál jasněji, jak slunce končilo svou denní pouť. Svižně olizovaly větvičky a přeměňovaly je na světlo a dým a teplo. Na horko, na tu nespoutanou energii.

Ruka se zvedala pomalu, jako by na ní viselo závaží. Chvíli ji podržel nad plamínkem, zkoušel, jak dlouho snese rozechvělý vzduch. Kousek po kousku mu kůže dávala najevo, že to na ni začíná být příliš. Šimrala a svědila, vzpouzela se.

Oheň

Jakmile ruku oddálil, ucítil na ní znovu vlhký, chladný vzduch blížící se noci. Jeho oči zamířily k obzoru ve stejnou chvíli, ve které se červánky léta přeměnily v tmavou hradbu šedi.

Pomalu vstal. Rozhodným, vyrovnaným pohybem přihodil do ohně velkou kupu větví. Oheň jako by chvíli zkoumal novou potravu, během okamžiku se do ní ale s praskáním zakousl. Nové, velké plameny osvítily kruh stromů kolem.

Ještě byla cesta zpět, ale on už se neotáčel. Rozdělané věci bylo třeba dokončit.

Chcete být informováni o nových příspěvcích?*